“Společně dáváme studiu smysl.”

“Konstrukce vaší práce musí vydržet i případné zemětřesení při obhajobě.”

BLOG

blog

Žádný mladý kněz nevydrží ve farnosti déle než pět let. Ne že by ho farníci vyštípali - jednak to mechanismy katolické církve neumožňují, jednak by při chronickém personálním deficitu našeho kléru byli blázni.

Žádný mladý kněz nevydrží ve farnosti déle než pět let. Ne že by ho farníci vyštípali - jednak to mechanismy katolické církve neumožňují, jednak by při chronickém personálním deficitu našeho kléru byli blázni. Ještě že nám masivně vypomáhají zahraniční misie, bez nich by byla situace ještě neutěšenější. Kdo si myslí, že hlavní vývozní artikl Polska do České republiky jsou jablka, ten dlouho nebyl v Praze na mši.

Stěhování kněží se děje proto, aby si mladý klerik v novém místě moc nezvykl. Aby si tu nevytvořil vazby. Nejen tu nejrizikovější - k nějaké krásné farnici, ale i ty na první pohled méně problematické. K vybraným rodinám, k představitelům obce, k přátelům ze svojí generace. Aby se nezabydlel. Protože kněz je poutník. Muž na cestě. Musí tu být pro všechny a pro všechny stejně. K ničemu a k nikomu nepřilnout.

To je totiž největší pokušení - to zabydlení se. Protože, kdo se zabydlí, ten se zastaví. Vzpomínáte si na Kaina? No toho, co zabil bráchu? Zatímco pastevec Ábel stále putoval, v naději a víře, že i za dalším kopcem najde pastvinu, která jeho stádo uživí, Kain tohle riziko podstupovat nehodlal. Stal se zemědělcem - uvázal se ke kusu pole, které ho bezpečně živilo. Ábel musel pořád jít, jen s tím, co unese, a věřit, že Hospodin mu vnukne, kudy se vydat. Kain takhle bláhový rozhodně nebyl. Víra a naděje jsou hezká věc, ale on má rád své jisté. Jeho oběť ale Bůh nakonec nepřijal.

Taky proto se teď razí trend, že člověk by měl cca po pěti letech změnit práci. Buď si najít jiného zaměstnavatele, nebo se aspoň u toho stávajícího věnovat jiné činnosti. Nespokojit se s tím, že dosáhl rutinní zkušenosti, že už svou pozici zvládá levou zadní. Protože tím pravá zadní a obě přední logicky atrofují.

Ono se to ale trochu týká i Vás, studentů a učitelů VOŠ a VŠ. Učitelů víc. Ta zabydlenost v některých tématech, ta domácká známost kontextu, v němž Vás už nic nepřekvapí. Podvědomá neochota vyjít za horizont známého, do nejistoty pastvin, o nichž nemůžeme zatím vědět, zda jsou žírné. Nic nám nevykládejte, dobře to známe - taky jsme učili nebo učíme na VOŠ a VŠ. Často při pohledu do vyhaslých pohledů studentů chybí motivace, energie, vědomí smyslu. Naprosto tomu rozumíme.

Možná si myslíte, že jsem tenhle blog psal jako upoutávka na náš únorový kurz Absolventská práce, kde se do Vás nějakou motivaci a nějaký ten elán pokusíme nalít. Ale to se moc mýlíte. Před šéfem se tak tvářím, ve skutečnosti si ale chci postěžovat!

Nejsem tu ani dva měsíce, a už mě přestěhovali do jiného kanclu! Jak mladého faráře. Úplně zpozdile blíž ke všem krásným ženám (a tedy i ke Kateřině, do níž by se zamiloval i kardinál Duka), hned vedle kuchyňky, abych jo nemohl dodržet své novoroční předsevzetí a zhubnout.

Na druhou stranu se mi tím ale posunul horizont, který vidím z okna. Doposud se jevil bezútěšný, nevýrazný a šedý. Teď, co mě vyhnali ze známého místa, vypadá barevný a zalitý sluncem.

(To je docela dobrý oslí můstek, ne? Tak na ten kurz přijďte - nechám Vás podívat se.)