Bude nám stačit vyjet ve čtvrt na dvanáct? ptá se František, autor přelomové učebnice Absolventská práce, lektor stejnojmenného kurzu akreditovaného pro DVPP a především vizionář, který chce změnit svět skrze zvýšení kvality vzdělávání.

Bude nám stačit vyjet ve čtvrt na dvanáct? ptá se František, autor přelomové učebnice Absolventská práce, lektor stejnojmenného kurzu akreditovaného pro DVPP a především vizionář, který chce změnit svět skrze zvýšení kvality vzdělávání. Do Čelákovic, kde máme v poledne představit studentům tamní VOŠ jeho koncept tvorby závěrečné práce, je to, odhaduji, sotva 40 minut.

"V žádném případě," říkám co možná imperativně. "Nejpozději v jedenáct musíme vyrazit."

Vím samozřejmě, že by to ve čtvrt klidně stačilo, ale znám Františka. Vyjdeme o pět minut později a dvakrát se pro něco budeme vracet. Chci mít trochu rezervu.


Přesně v jedenáct zvoním před jeho kanclem. Odcházíme v jedenáct pět, proti očekávání se ale těch pět pater vracíme jen jednou.

"Ve tři čtvrtě na dvanáct tam budeme," říká mi s vědoucím úsměvem, když čtvrt hodiny po jedenácté konečně vyjíždíme. V 11:37 stojíme před VOŠkou; myslím, že ani jednou nepřekročil povolenou rychlost. Ale třeba to měl předvolené v GPS, zase tolik v jeho vizionářství nevěřím.

Sotva překročíme práh školy, padne na mě deka nostalgie. Vloni jsem tu učil jeden kurz pro učitelky MŠ, bylo to naprosto báječné. Po obligátní kávě ve sborovně se přesouváme do učebny; sedím v poslední lavici a připadám si nenáležitě. Mám přece proboha stát vpředu a učit! Musíme se s Františkem prostřídat - příště přednáším já!

Studenti jsou preventivně nedůvěřiví. To je naprosto v pořádku, myslím, že přesně takhle to má začínat. Jsme tu vetřelci, někdo, kdo přináší rozumy. Nutně tak musíme připadat i vedoucí absolventského semináře, přestože s naším vystoupením ve své hodině souhlasila. Sedí v lavici přede mnou a občas si udělá poznámku. Když se chvílemi víc natočí, pokouším se vyčíst z jejího profilu nějaký výraz. Je ale nápadně krásná; všechnu mou energii potřebnou k interpretaci jejího rozpoložení požere okouzlení.

František je klidný, uvolněný, sympaticky sebejistý; velmi brzy si studenty získává. Postupně je jak krysař z Hamelnu vyvádí z obvyklého diskursu, v jakém se o absolventské práci na školách mluví. Od citační normy a povinných rozsahů je během deseti vět u zdrojů lidského štěstí. Mluví o osobnosti autora práce, o tom, jak se do ní má a musí otisknout, má-li výsledek za něco stát. Úplně opouští technikálie, čím dál víc to připomíná přednášku z filosofie. Těžko se tomu divit - František je mimo jiné kouč, je zvyklý provádět lidi jejich životy. Definitivně pochopím, že ani příště se střídat nebudeme.

Po půlhodině je dokonale má. Studenty i vyučující. Ani její zničující půvab už mi neodkáže překrýt viditelný zájem a souznění, které se jí zrcadlí ve tváři. František právě rozebírá vztah mezi výkonem, osobním růstem a lidskou radostí. Mluví o tom, že do tématu své závěrečné práce se musí autor zamilovat.

"Jste zamilovaná?" ptá se v této souvislosti slečny v první lavici.

"Ne," pípne víla a celá zrůžoví. Intonace jejího vyznání přetéká přísliby. Co ženské na tom Františkovi vidí? ptám se v duchu závistivě. Vyučující semináře naštěstí pochopí nedorozumění, k němuž došlo, a rychle Františkovu metaforu uvede na pravou míru. Všichni další oslovení už zamilovaní jsou nebo se alespoň zamilovat chtějí.

Zhoupnu se na židli a na zlomek vteřiny zahlédnu pod hranou stolu přilepený lístek papíru. Omámeně ho odlepím; je to tahák, podle všeho na předškolní a mimoškolní pedagogiku. Moje mateřiny… Jestlipak si takhle psaly taháky i na mě? Asi jo. Dospělí lidé - a píšou si taháky jak děti, říkám si. Jak ale jinak - když je jako děti učíme? Kdyby se celý přístup ke vzdělávání změnil tak, jak si to představuje František, žádný takový papír bych tu nenašel. Asi to nezlomí. Asi to nezlomíme. Ale stejně máme chuť to zkoušet. František dopřednáší, loučí se. Vyučující mu děkuje, líbilo se jí to, smlouváme další přednášky na jaře.

"Kde máme příští?" ptá se, když si sedáme do auta. Sděluju mu termín a školu. Pomalu kývne.

"Jsme jak Cyril a Metoděj, co?" řekne trochu ironicky, ale trochu taky ne. "Hodím Tě domů a za deset tři jsem v kanclu."

Myslím, že tam za deset tři fakt bude. V podstatě jsem si jistý.