“Společně dáváme studiu smysl.”

“Konstrukce vaší práce musí vydržet i případné zemětřesení při obhajobě.”

BLOG

blog

Jak i katedrou navržené téma může nakonec „chytnout za srdíčko“ a přinést svoje ovoce aneb příběh mojí bakalářky č. 2 Když jsem rok před odevzdáním bakalářky musela začít řešit její téma, propadala jsem nemalé panice. Musela jsem totiž vypracovat teze, kde jsem měla už přesně na několik stran specifikovat tematiku, strukturu a metodiku svojí práce.

A k tomu i vypsat seznam literatury s konkrétními, k tématu relevantními tituly, se kterými hodlám při tvorbě bakalářky pracovat.

Jenže já vůbec nevěděla, o čem bych měla psát! Zvolila jsem postup takový, že jsem nakonec vymyslela asi sedm témat, která se mi zdála zajímavá a pro mě celkem „zábavná“. V hlavě mi totiž neustále zněla připomínka jednoho vyučujícího: „Hlavně si musíte zvolit takové téma, které vás bude bavit! Mějte na paměti, že s ním pak strávíte půl roku svého života a nesmíte z něho být otrávení, to by ve výsledku na vaší práci bylo znát. A taky si objevte svoji metodu výzkumu. Je důležité najít si tu svoji, na tělo padnoucí, u které budete cítit, že je to ‚ono‘, že s ní nejlépe projevíte svoje schopnosti!“

Tohle se mi zdálo jako hodně dobrá rada a hodlala jsem se podle ní řídit – v domnění, že ani ve snu bych nesouhlasila s tématem a metodou, u kterých bych nepociťovala ono tajemné propojení se svou osobou. Jenže to jsem pěkně narazila. Svých sedm báječných témat jsem odeslala garantovi oboru Mediální studia, jež jsou mojí oblastí, a očekávala, že některá z nich ho zaujmou a napíše mi k nim svoje kladné vyjádření. Jaká byla skutečná odpověď? „Vážená kolegyně, Vámi navržená témata jsou nevyhovující, nechtěla byste si vzít např. téma češství v tisku?“

Hm. Vůbec jsem nečekala, že ani jedno z mých témat nikoho na katedře nezaujme. Začala jsem přemítat – zkusím vymyslet ještě nějaká jiná a znovu je jimi bombardovat? Copak jsem tak neschopná, abych nevymyslela pro katedru přijatelné téma? Nebude nejjednodušší vzít si „češství“ a mít to na půl roku z krku, i když k národnostní tematice nemám vůbec žádný vztah? Jenže pak se přece zpronevěřím svému přesvědčení!

Nakonec jsem se zpronevěřila rovnou dvakrát. Ze zoufalství, že mi ubíhá čas a já pořád nemám přijaté téma, jsem sáhla po tom jediném, které mi bylo nabídnuto. Vedoucí práce mi byl přidělen a pomohl mi s tezemi – upřesnil mi, o co by v mé práci mělo jít, na co bych se měla zaměřit, co přesně zkoumat a hlavně jakým způsobem. A tady jsem opět narazila. Měla jsem totiž představu, že alespoň co se týče výzkumné metody, musím si vybrat tu (domněle) „svému srdci nejbližší“. Vedoucí měl ale představu jinou a navrhoval zkoumat češství v tisku zcela rozdílně, než jsem chtěla já. No dobrá. Je jasné, že on jako odborník musí mít pravdu. I tady jsem se tedy podvolila a začala se děsit doby, kdy práci skutečně budu muset začít psát.

Než jsem se do psaní pustila, začala jsem číst vedoucím doporučené knihy týkající se národnostní tematiky a postupně zjišťovala, o jak zajímavé a důležité téma jde. Začalo mě přitahovat a já vyhledávala stále víc informací. Nakonec jsem měla nashromážděno dostatek podkladů a mohla jsem začít s tvorbou textu. To byl proces opravdu komplexní, ale měla jsem štěstí na dobrého vedoucího, který mi, pokud jsem sešla ze zamýšleného směru, vždycky poradil, jak postupovat dál. Hodně mi pomohlo, že jsem v podstatě dva měsíce nepřetržitě žila jen svojí bakalářkou – psala jsem každý den, hodiny trávila v knihovně nad novinami, analyzovala je v souladu s vybranou metodou. Jak ubíhal čas a počet stránek narůstal, zjišťovala jsem další příjemnou skutečnost – tahle metoda byla pro mě stvořená! Měla jsem pocit, že mi „padne jako ulitá“, že díky ní mohu uplatnit svoje interpretační schopnosti. Takže nakonec jak téma, tak metodu, které mi byly spíše „vnuceny“, jsem si osvojila. Sžila jsem se s nimi a nedokázala si už představit, že bych psala něco jiného a nějak jinak.

Přišel den odevzdání. Pak přišly posudky. Jak od vedoucího, tak od oponenta navržené jedničky. Vedoucí doporučoval pochvalu. Pak přišla obhajoba. Výborně. Uf, jsem bakalář.

Uběhl měsíc, léto v rozpuku, bakalářku jsem pomalu pouštěla z hlavy a najednou přišel e-mail od vedoucího. Prý jestli bych nechtěla udělat ze svojí bakalářky „výcuc“ a ten publikovat v odborném časopise. No jasně, že chtěla! Extrakt svojí práce jsem vytvořila a za půl roku byl zveřejněn v tematicky zaměřeném sborníku. Třešničkou na dortu pak bylo i přiklepnutí účelového stipendia, které s sebou publikování dosud nezveřejněného výzkumu neslo.

Rok před odevzdáním bakalářky jsem propadala zoufalství, jak bude moje práce neužitečná a nezajímavá, protože mi prostě nemůže přirůst k srdci. Ale i taková konstelace může nastat, že když se člověk opravdově do něčeho pustí a pokouší se najít „jádro pudla“, pak může s překvapením zjistit, jak se zprvu nevábná záležitost v interesantní může lehce proměnit.